Od nějakých svých desíti let dost narážím na jeden určitý strach, který omezuje spoustu dívek a žen. Je to strach jít sama ven po tmě. Nebo někdy jenom jít někam sama. Třeba i do lesa.
Měla jsem tehdy kamarádku, která se bála za bílého dne sama do lesa, protože myslela, že ji tam někdo přepadne. Chodila kvůli tomu potom na krafmagu a učila se různé finty, jak zastrašit protivníka atd. Dokonce nechtěla ani chodit blízko aut, protože se bála, že ji někdo vtáhne dovnitř. Tenkrát to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, co s člověkem dokáže udělat takový strach z toho, že se mu něco stane.
Proč se tak moc bála? Četla tehdy nějaké zprávy a koukala na filmy, kde tyhle katastrofické scénáře nejspíš byly podávány jako běžný fakt.
Já nic takového nečetla. Už tehdy jsem věděla, jaký mají tyhle věci dopad na lidské myšlení a že paranoia není dobrý rádce, o tom jsem se potom v životě přesvědčila ještě mnohokrát. Nejvíc se paranoia ze zpráv vyhrotila asi v době covidu. Tehdy jsem i já zažila svůj první a doufám i poslední zážitek, který mi pomohl si věci ještě trochu víc ujasnit.
Když byla karanténa, ztratila jsem dost kontakt se světem, s lidmi. Neměla s kým chodit ven. Každopádně domácí ponorka gradovala, a tak jsem se uchýlila k dlouhým procházkám – sama. Dokud bylo světlo, bylo všechno ok. Jenomže pak přišla zima a s ní i dřívější tma. No a když jsem potřebovala občas na čerstvý vzduch, byla jsem někdy nucená jít i za tmy. Chodila jsem asi 200m od našeho baráku do blízkého vřesoviště u lesa. Bylo to hned u města. V přírodě, kam mě varovali chodit sama, se mi v životě nic nestalo. Prostě divní lidé se nepotulují většinou ve tmě za keři, ale spíš v městech a hlavně parcích. Byla to už moje kolikátá procházka a nebylo ještě ani tak pozdě. Pamatuji si i přesný čas, o tom později. Normálně jsem se hezky prošla po louce a pak jsem se rozhodla vrátit zpátky domů zadem. Přes park, který byl na sídlišti hned za naším panelákem. Když jsem se tak vracela, v parku už nikdo nebyl. Na děti už bylo asi zima a ostatní byli taky hezky zalezlí. To mi přišlo vhod. Ráda se procházím sama kdekoliv. Když chci přemýšlet, tak mě ruší kolemjdoucí lidi. Tak jsem si užívala tu osamocenou procházku zimním parkem, když v tom, jsem někoho zahlídla. ,,Aha, někdo se přece v tomhle počasí chce courat parkem“, řekla jsem si. A nevšímala jsem si ho a šla dál. Byl to nějaký kluk v černé bundě s kapucí. No, jen jsem koukla kde je, abych měla přehled. Jenomže když jsem okolo něj, (byl asi tři metry ode mě), procházela, asi mě zahlídl a hned se ke mě hnal. Pozdravil a ptal se mě, jestli nevím, kolik je hodin. Změřila jsem si ho pohledem. Byl to mladej klučina, hubenej, i když asi o hlavu a půl vyšší než já. No, když už mě odchytal, řekla jsem mu kolik je (bylo 19.46, přesně si to pamatuju) a naivně si myslela, že budu pokračovat k už tak blízkému cíli – domů. Ale ouha, kdo by to byl čakal, chlapec zahájil konverzaci. No představil se mi a řekl i kolik mu je, tak si říkám, no, kdyby to byl vrah, nebo mě chtěl znásilnit, tak se mi takhle asi nepředstaví :D. Tak jsem mu odpověděla na pár otázek. Jako, jestli jsem chodila na stejnou školu tam, nebo jestli znám nějakýho kluka, co zmiňoval atd. Nebylo to nic hroznýho, tak jsem si říkala, rychle to tu ukončím a půjdu. Po pár otázkách co mi dal, a po pár faktech, co mi o sobě řekl, „nečekaně“ zmínil, že jsem hezká a jestli bych se s ním nechtěla projít. No, řekla jsem, že děkuju, že ne, že musím domů. Na to on mě lákal, abych mu dala alespoň Facebook. Odmítla jsem, rozloučila se a už jsem odcházela k domovu. Na to on na mě ještě zavolal, ,,Počkej, ještě se tě chci na něco zeptat“. No a co moje naivní patnáctileté já neudělalo? No samozřejmě jsem se zastavila a chtěla mu teda ještě zodpovědět poslední otázku a pak teprv zdrhnout. Ale nestihla jsem se ani otočit a už mě chytnul zezadu přes ruce a nepouštěl. To jsem fakt nečekala :D.. :(. Samožřejmě jsem se snažila vykroutit, ale byl silnější, i když to byl takový komár, kterého bych si myslela, že zvládnu…a navíc měl ještě jednu výhodu. Jak jsem to něčekala, upadla jsem do totálního šoku. Všechno bylo zpomalený a já jen tak tak ovládala tělo. Byla jsem úplně ztuhlá a hlavou mi jely zamlžený myšlenky, jako jakým kopem se mám vykroutit… No zkusila jsem asi pět možností a přitom jsem se pokusila tak nějak říct pusť. Ale mám dojem, že jsem to v tom šoku spíš tak zašeptala. No, nějak to nepomáhalo. Už jsem byla v koncích, myslela jsem, jak se lehce vykroutím a to nešlo. Nikde nikdo. A ještě jsem v tu chvíli nedokázala pochopit, co si ten kluk myslí. To mě chce jako na tom rande takhle držet násilím? Nebo mi chce snad udělat něco horšího? Ale proč by mi teda říkal všechny ty věci o sobě? No, myslím, že ani on v tu chvíli moc nepřemýšlel, co bude dál. Každopádně, ať už to bylo cokoliv, nelíbilo se mi to. Když síla nestačila, zkusila jsem použít poslední zbraň – křik. Ani nevím jak se mi to povedlo, ale i přes ten šok jsem pronikavě zakřičela ,,Pomoc!“.
Křik se rozlehl po sídlišti a kluk mě pustil. Asi se vylekal, že ho někdo uslyší, nebo mu došlo, že fakt nechci, netuším. V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela. Kdybych mohla, utekla bych tryskem domů, ale byla jsem pořád jako opařená. Takže jsem se jenom oklepala, ani jsem se neohlídla a pomalým ( pro mě nejrychlejším, jak jsem dovedla) krokem jsem se dobrouzdala sněhem domů. Byl to magor, který si myslel, že mě sbalí tím, že mě tam udrží ? Nevím, každopádně jsem měla štěstí.
To byla první zkušenost, kdy jsem si zkusila pohled i z druhé strany. Ne, že bych před tím myslela, že se ty věci občas nedějí, ale nemyslela jsem, že se to někdy stane i mně.
No, šok opadnul, mě se nic nestalo a teď byla otázka: ,,Mám se začít bát a už nikdy nechodit po večerech venku?“
Došlo mi, že pokud bych se teď začala bát, nemohla bych například už nikdy v zimě po čtvrtý hodině na procházku, ani snad nakoupit. A pak bych se mohla začít bát i sama chodit do lesa, a potom i okolo aut…a dál a dál, až bych nakonec nemohla sama skoro nic. A strach není cesta. Tahle zkušenost mi pomohla si ujasnit pár věcí.
Za prvé, KDYŽ SE VÁS NĚJAKÝ KLUK PTÁ NA TO, KOLIK JE HODIN, NIKDY MU NEJDE O ČAS. 😀
Za druhé, do parku za domem po večerech nechodit sama, nebo být velice obezřetná.
Za třetí, nikdy se neotáčet k protivníkovi zády :D.
Takže tak, poučila jsem se. Jsem trochu víc opatrná. Dávám pozor, kdo kde je, nebavím se s cizími divnými lidmi, nechodím po tmě sama se sluchátky v uších. Případně jenom s jedním. Není to zas tak moc omezující, ale zároveň nežiju v duhovém světě, kde nejsou lidi, co mi by nikdy nic neprovedli. Člověk na to musí pohlížet trošku se zdravým rozumem.
Od té doby se mi už nic takového nestalo. A to chodím sama po tmě. Člověk si jen musí vytipovat místa a může se procházet klidně sám o půlnoci a nic se mu nestane. Naopak na nebezpečných místech, kde je známo, že se pohybují divní lidé, se vám může něco stát i za bílého dne.
Takže se nenechte omezovat strachem. Ale chodit v minisukni za tmy, kolem nebezpečných čtvrtí taky není nejlepší nápad :D.
Je to prostě tak, že člověk se musí přizpůsobit tomuhle světu, ale nesmí se nechat jím vystresovat a úplně omezit.
P.S. Pro všechny, kdo by si mysleli, že jsem se procházela po tmě v parku nějak „upravená“ :D, tak jsem měla pěkně prosím tepláky a starou pánskou bundu až ke krku, brýle a jediný co, že jsem měla rozpuštěný vlasy. Takže beru reakci toho kluka ještě víc podivně. Mi neříkejte, že jsem ho takhle oslnila na první pohled, že si mě chtěl vzít rovnou s sebou domů nebo co :D. Nechápu, jestli to měl promyšlený. Spíš bych řekla, že ne, ale to už se nedozvím.
Jelikož mi řekl svoje jméno a věk a kam chodil na školu, tak jsem si ho pak lehce přes kamaráda dohledala. On s ním potom měl taky jeden nepěkný incident, který bohužel myslím zavinila taky jeho paranoia, ke které to ještě přispělo. Prostě, kdo na čem rezonuje, to přitahuje. To je taky důležitá věc na konec tohohle příběhu.
